Participace jako alibi? Proč veřejné zapojení někdy strategii nepomáhá

V odborné i komunální praxi se „participace“ postupně proměnila z konkrétní metody práce s veřejností v univerzální pojem, který má signalizovat modernost, otevřenost a legitimitu. Bez ohledu na to, zda veřejnost skutečně dostává možnost něco ovlivnit. Právě zde vzniká jádro problému.

Strategické plánování je především o volbě priorit a kompromisů v prostředí omezených zdrojů. Jinými slovy – o rozhodování, které nese politickou odpovědnost. Pokud je participace používána jako univerzální recept, může se snadno proměnit ve dvě krajní podoby. Buď v pomalý a nákladný proces bez skutečného dopadu, nebo v symbolický rituál, který rozhodnutí pouze dodatečně legitimizuje. Podobný osud ostatně potkal i jiné veřejně-politické „buzzwordy“, například koncept smart city.

Navíc realita participace bývá často mnohem skromnější, než jak naznačuje její rétorika. Ve většině participativních procesů ve městech se aktivně zapojuje méně než 5 % obyvatel, přesto bývají jejich výstupy prezentovány jako hlas veřejnosti.

Co vlastně participace znamená

Aby debata nevycházela jen z pocitů, potřebujeme pojmy trochu zpřesnit. OECD rozlišuje tři základní formy zapojení veřejnosti: informování, konzultaci a spolupráci. Nejde o synonyma, každá úroveň znamená jiný dopad na rozhodování a jiné nároky na proces. Podobně uvažuje i často používaný rámec IAP2, který škáluje zapojení veřejnosti od informování a konzultace až po spolupráci a svěření rozhodovací pravomoci. Klíčový je přitom jednoduchý princip. Každá úroveň znamená jiný slib vůči veřejnosti.

Pro strategické plánování je to zásadní. Pokud město v procesu strategie implicitně slibuje spolupráci, ale ve skutečnosti pouze sbírá připomínky, nevytváří participaci, ale odpor.

Tomu odpovídají i širší průzkumy důvěry. Mezinárodní šetření ukazují, že jen přibližně 30 % občanů věří, že má reálný vliv na veřejná rozhodnutí, a více než 50 % lidí je přesvědčeno, že veřejné konzultace nemají skutečný dopad na výslednou politiku.

Co se změnilo po covidu

Participace dnes navíc probíhá v prostředí, které se výrazně proměnilo. Pandemie urychlila přesun komunikace do digitálního prostoru. Online nástroje sice snížily některé bariéry účasti, zároveň ale odkryly své limity. Digitální participace často zapojuje jen úzkou skupinu lidí a bez kombinace s osobním setkáním bývá méně inkluzivní.

Zároveň roste únava z digitální komunikace. Nárůst videokonferencí a online debat zvyšuje kognitivní zátěž a snižuje ochotu účastnit se dlouhých deliberativních procesů. Výzkumy ukazují, že digitální komunikace může zvyšovat kognitivní zátěž až o 15–20 %, což se přímo promítá do ochoty účastnit se delších veřejných diskuzí.

K tomu se přidává fragmentace pozornosti. Veřejnost je vystavena stále většímu množství informací a doba, po kterou jednotlivá témata udrží pozornost, se zkracuje. U abstraktních témat, jako jsou strategie rozvoje měst, je proto stále obtížnější udržet dlouhodobý zájem veřejnosti.

Proč malé obce fungují jinak než města

Participace funguje nejlépe tam, kde existují silné komunity a kde lidé dokážou vnímat dopad rozhodnutí na svůj každodenní život. To je typické pro malé obce nebo městské čtvrti.

Empirické studie ukazují, že obyvatelé menších municipalit mají přibližně o 20–30 % vyšší pravděpodobnost zapojení do lokálních rozhodovacích procesů, zatímco s rostoucí velikostí města pocit vlivu na veřejná rozhodnutí výrazně klesá.

Velká města přinášejí vyšší komplexitu rozhodování, více konkurenčních zájmů a slabší sdílenou představu o tom, jaký směr rozvoje je správný. Otevřené participativní procesy proto často narážejí na problém reprezentativnosti. Do diskuze se zapojují především lidé s dostatkem času, zkušeností a silnou motivací, nikoli nutně reprezentativní vzorek obyvatel.

Analýzy participativních procesů navíc ukazují, že účastníci bývají až 2x častěji vysokoškolsky vzdělaní než průměr populace a výrazně častěji patří do starších věkových skupin.

Strategii proto nelze „outsourcovat“ na skupinu lidí, kteří přišli na workshop, ani ji legitimovat tvrzením, že „město se zeptalo občanů“.

Platí jednoduché pravidlo. Čím abstraktnější je rozhodnutí, tím obtížnější je udržet aktivní zapojení veřejnosti. Participace proto přirozeně funguje lépe u konkrétních projektů než u obecných strategických dokumentů.

Mandát leadershipu a alibi participace

Participace zároveň naráží na citlivou otázku vztahu k zastupitelské demokracii. Politické vedení měst získává mandát od občanů právě proto, aby přijímalo rozhodnutí a neslo za ně odpovědnost. Pokud je strategické plánování redukováno na permanentní dotazování veřejnosti, může dojít k paradoxní situaci: strategie se promění v souhrn názorů, nikoli v dokument, který skutečně stanovuje priority.

Zároveň ale existuje i opačné riziko. Špatně navržená participace může vytvářet falešná očekávání. Pokud veřejnost získá dojem, že rozhoduje, ale ve skutečnosti pouze poskytuje zpětnou vazbu, výsledkem není větší důvěra, ale frustrace.

Participace jako nástroj, ne jako slogan

Z toho plyne jednoduchý závěr. Participace má své místo, ale pouze tam, kde může mít skutečný dopad na rozhodování. Participace není nástroj tvorby strategie. Je to nástroj, jak zvládnout rozhodnutí se silným sociálním dopadem (identifikovat konflikty, získat lokální znalosti a hledat přijatelná řešení).

Klíčové je proto jasně říci, jaký vliv veřejnost skutečně má. Pokud jde pouze o informování nebo konzultaci, je lepší to otevřeně přiznat. Stejně důležité je respektovat měřítko území. Otevřená participace funguje dobře v malých komunitách. Ve větších městech bývá často smysluplnější pracovat s cílenými skupinami aktérů nebo reprezentativně vybranými občany.

Sdílet na LinkedIn