Zdravé hospodaření města se nepozná podle zůstatku na účtu

České obce vstoupily do roku 2026 s rekordními úsporami. Na bankovních účtech drží 395 miliard korun, v průměru zhruba osm desetin svých ročních běžných příjmů, a téměř polovina obcí má naspořeno víc, než kolik za rok vybere.

Mohla by to být dobrá zpráva. Při bližším pohledu je to spíš diagnóza. Data za všech 6 254 obcí totiž ukazují, že s kvalitou života v daném území souvisí úplně jiná čísla než výše úspor. A že si zdraví obecních financí dlouhodobě pleteme s velikostí polštáře.

V roce 2025 daly české obce do kapitálových výdajů 158,5 miliardy korun, skoro třetinu všech svých výdajů, což je na evropské poměry slušný výkon. Jenže vedle toho leží zmíněných 395 miliard, které se za celý rok prakticky nepohnuly. Kdybychom každé obci ponechali konzervativní tříměsíční provozní rezervu, zbývá 278 miliard, tedy zhruba jeden a tři čtvrtě ročního objemu investic celé komunální sféry. A to bez jasného účelu.

Za 30 let práce s rozpočty měst jsme se naučili jedno. Vysoký zůstatek na účtu není sám o sobě ani ctnost, ani hřích. Je to otázka, na kterou má mít město odpověď. Pokud tato odpověď existuje a jde například o spoluúčast na připravených projektech, předfinancování, střádání na konkrétní stavbu s termínem, je všechno v pořádku. Nicméně pokud odpověď neexistuje, není zůstatek projevem opatrnosti, ale odloženého rozhodování. A odklad má cenu, kterou žádný výkaz nevykazuje.

Když jsme hospodaření obcí položili vedle indexu kvality života, vyšel z toho jednoznačný obraz. Nejsilnější finanční vazbu na kvalitu života má provozní přebytek na obyvatele, tedy to, co městu zbude z běžného hospodaření po zaplacení provozu. Hned za ním následuje investiční výkon, ať už měřený podílem investic na výdajích, nebo kapitálovými výdaji na obyvatele. A výše rezervy na účtu? Ta s kvalitou života souvisí jen slabě a u samotných měst v čele správních obvodů vazba mizí úplně. Města s podobně velkými úsporami se v kvalitě života liší propastně. Rozdíl nedělá to, kolik peněz město má. Rozdíl dělá to, jestli je umí proměnit.

Investice se plánují podle toho, na co je zrovna vypsaná výzva, místo podle toho, co město potřebuje. Výsledkem bývá zásobník nahodilých akcí a odkládání velkých, neatraktivních staveb, které nikdo nedotuje. Funkční investiční politika má tři vrstvy. Zásobník projektů odsouhlasený napříč zastupitelstvem, aby přežil volby. Investiční výhled na pět až deset let s reálným financováním, ne jako formální přílohu rozpočtu. A pravidlo, že do zásobníku nepatří projekt, který by město nechtělo postavit i za vlastní peníze. Dotace je výborná sleva a mizerný kompas. Město, které má plán, ji použije ke zrychlení. Město, které plán nemá, se jí nechá řídit a za deset let se diví, co všechno vlastní a co všechno musí provozovat.

K rezervě doporučuji přístup, který by se dal shrnout slovy „každá koruna má jméno“. Železná rezerva ve výši tří měsíců běžných výdajů je rozumná pojistka. Nad ní má každá odložená koruna nést účel, částku a rok použití. Tahle jednoduchá evidence se vejde na jednu stránku a je to nejlepší obrana proti tichému bobtnání účtů, které při dnešní inflaci znamená reálnou ztrátu kupní síly.

A dluh? České obce patří k nejméně zadluženým v Evropě a jejich dluh dlouhodobě klesá, strach z úvěru je u nás silnější než ekonomická logika. Přitom platí, že úvěr na majetek, který bude sloužit desítky let, rozkládá náklady spravedlivě mezi generace, které jej budou užívat. Zdravý komunální dluh má tři rozpoznávací znamení. Financuje majetek s životností delší, než je splácení. Splátky jsou kryté provozním přebytkem. A existuje plán pro horší časy. Zákonné fiskální pravidlo, tedy dluh do 60 procent průměru příjmů za čtyři roky, je rozumný mantinel, nikoli však cíl. Cílem není nulový dluh, cílem je město, ve kterém stojí za to žít.

ČTĚTE TAKÉ:
Bez urbánní ekonomie si města zbytečně vyrábějí budoucí náklady

Sdílet na LinkedIn