Alibismus jako bariéra změny

Dnešní hyper turbuletní doba sebou přináší nové výzvy, na které musíme všichni adekvátně reagovat. Každé odvětví má jinou přirozenou míru flexibility, někde se lze na změny, zejména vnějšího prostředí, adaptovat rychleji, jinde pomaleji. Rozdíly lze pozorovat nejen mezi obory, ale i obecně mezi soukromým a veřejným sektorem.

V posledních letech se často mluví o tom, že veřejná správa má být efektivní. Že lze „stát řídit jako firmu“. Tyto hypotézy, přestože mají zřejmě dobrý úmysl, vychází z nedostatečného pochopení systému a role veřejné správy. Ta, na rozdíl od soukromé správy, není určena k tomu, aby byla efektivní (polemika nad významem slova „efektivní“ je tématem na samostatný článek). Účel veřejné správy je vstupovat do oblastí, kde soukromý trh selhává, či kde je potřeba vyrovnávat rozdíly (sociální, znalostní, regionální apod.). Spíše než „efektivní“ by veřejná správa měla být spravedlivá, smysluplná a rozhodně profesionální.

Jak dokáže veřejná správa reagovat na změny prostředí, aby správně plnila svou roli? Dokáže  na sebe kladená očekávání naplňovat? Přestože existují výjimky, v obecném závěru si dovolím říci, že nikoli. Za jeden z hlavních důvodů považuji fenomén, který se veřejné sféře hojně objevuje – alibismus.

Profesionalita a koneckonců i veškerý pokrok je postaven na osobním přístupu lidí. Pracovníků, kteří se za pojmem „veřejná správa“ skrývají. K tomu, aby veřejná správa mohla adekvátně reagovat na měnící se potřeby prostředí, je potřeba odvaha a odpovědnost. Tyto rysy jdou ale proti samotné podstatě veřejné správy, která (zejména díky slabému leadershipu) je postavena na dělání „minima nutného“. Odvaha a odpovědnost za výsledek totiž vyžaduje rozhodování, často vytvářející dílčí chyby. Bez chybování a učení se ale není možné posouvat kupředu. Chybování, odpovědnost (nikoli „zodpovědnost“) a rozhodování jsou tak cíleně ve veřejné správě potlačovány (obdiv a respekt patří všem výjimkám).

Alibismus – distancování se od osobní odpovědnosti, se tak postupně stává základní překážkou rozvoje veřejné správy. K čemu jsou velké politické vize, reformy, plány, když fakticky vládne „úředník“, který má vždy řadu důvodů, proč neměnit zažité pořádky. Navíc v situaci, kdy taková každá změna vyvolává novou práci, nutnost hledání řešení a dokonce zvyšuje riziko vzniku chyby. Jaká je motivace úředníků tyto překážky zdolávat? Nutno však dodat, že ze strany vedení úřadů nejsou vytvářeny předpoklady proto to, aby byli úředníci motivování vystoupit ze svého komfortu. Nedostatek leadershipu a vlastně i zvládání obyčejných manažerských dovedností není problém je volených zástupců, ale i tzv. profesionální státní správy/samosprávy.

Pro vyřešení tohoto dilematu bude zapotřebí obrovské energie, pozitivní motivace, příkladů dobré praxe. Každý, kdo má tu odvahu a dokáže o těchto překážkách veřejně mluvit (bez snahy snižovat kohokoli autoritu) zaslouží respekt a podporu. Osobně důvěru vkládám v mladé lidi, nastupující do veřejné správy, kteří mají ambice zlepšovat věci veřejné.

Jan Havránek

Sdílet na LinkedIn