Kdo skutečně nese odpovědnost za dostupnost bydlení?

Ve veřejné debatě o bydlení se stále dokola opakuje jeden příběh. Hlavní viník je stát. Úředníci, ministerstva, složitá legislativa, nekonečně dlouhé povolovací procesy.

To vše se stalo symbolem zablokovaného systému. A je pohodlné tímto směrem ukazovat prstem. Jenže tím se zastírá fakt, že skutečný problém neleží jen v Praze na ministerstvech.

Zapomínáme totiž na města. Na samosprávy, které měly v rukou možnost ovlivnit dostupnost bydlení, ale místo toho své byty prodávaly a nové nestavěly. Privatizace devadesátých let byla rychlá, často motivovaná snahou získat peníze do městských rozpočtů. Krátkodobě to fungovalo, dlouhodobě to znamenalo, že města přišla o tisíce bytů. A když k tomu připočteme fakt, že nové městské domy se prakticky nikde nestavěly, dostáváme dnešní realitu. Nedostatek bytů, tlak na ceny, rostoucí nájmy a frustrace obyvatel.

Často slýcháme, že v dnešní době se už byty stavět nevyplatí. Jenže čísla ukazují jiný obrázek. Naše ekonomické modely potvrzují, že i bez jakékoli dotace od státu nebo samotného města lze na městských pozemcích postavit byty s výší nájemného nastaveném okolo 220 korun za metr čtvereční. V této ceně je zahrnutá stavba, financování i správa bytového fondu. To je realita, která se dramaticky liší od toho, co vidíme na trhu.

Podívejme se na kontrast. V ekonomických centrech republiky se nájmy pohybují v násobcích této hodnoty (místy klidně i vyšší než 600 kč na m², zcela typicky kolem hranice 300 Kč na m²). I v oblastech s nižší kvalitou života, kde by člověk čekal tlak na nízkou cenu, je tržní nájemné o cca 20 % vyšší (cca 240 – 260 Kč na m²). To znamená jedno – pokud by města chtěla, mohla by už dnes nabídnout svým obyvatelům bydlení hluboko pod cenou trhu. A to bez dotací, bez složitých grantů, jen díky tomu, že využijí svůj vlastní potenciál a dlouhodobý investiční horizont.

Ano, někdo může namítat, že města nejsou developery. Právě to je ale jejich výhoda. Nemusí vytvářet zisk, nemusí nakupovat pozemky a naopak mají odpovědnost zajišťovat rozvoj a podmínky pro život obyvatel. Volná ruka trhu může fungovat v některých oblastech, ale bydlení mezi ně zjevně nepatří. Pokud nechceme, aby se bydlení posunulo výhradně mezi luxusní a prémiové komodity, je větší zapojení měst nezbytné.

Namísto hledání viníka bychom si tedy měli položit jinou otázku. Kdo má v ruce klíče k řešení? A odpověď zní jasně: města. Jsou to ona, kdo může rozhodnout, zda zůstanou pasivními diváky, nebo zda se postaví do role aktivních tvůrců dostupného bydlení. Zkušenosti ze zahraničí, nejen z Vídně, ukazují, že tento model funguje desítky let. A není žádný důvod, proč by nemohl fungovat i v českých městech.

Krize bydlení není přírodní pohroma, na kterou se nedá reagovat. Je to důsledek konkrétních politických rozhodnutí, která města i stát v minulosti udělala. A proto ji lze i konkrétními rozhodnutími změnit. Města mají pozemky, mají možnost plánovat, mají nástroje financování. Stačí přestat mluvit o tom, kdo za co může, a začít konat. Postavit první dům, nastavit normální (udržitelné) nájemné a ukázat, že dostupné bydlení není utopie, ale realita.

Jan Havránek