Mezi další významné problémy strategického plánování veřejného sektoru pak řadím i velmi špatné typologické vymezení strategických dokumentů, s čímž souvisí i jejich nejasná role, očekávání aktérů a již zmíněné „konkrétní aktivity“ v podobě implementačního plánu.
V naší praxi jsme proto zúžili škálu využívaných dokumentů na čtyři hlavní typy, z nichž každý má zcela odlišnou roli.
Politika – tímto dokumentem obecně chápeme vrcholný strategický dokument, který vymezuje směry očekávaného (chtěného) stavu. Není vystavěna na analytických základech (byť v sobě odráží holistické poznání). Neobsahuje implementační plán, není spojena s rozpočtem.
Koncepcí rozumíme strategický dokument, který vychází z analytického poznání, definuje strategické směry, východiska a limity. Často rozpracovává klíčová témata uvedená v nadřazených politikách. Jako ideální témata pro koncepce se jeví oblasti životního prostředí, školství, sociálních služeb a třeba podpory podnikání. Koncepce by neměla obsahovat implementační plán.
Strategie je zásadní plánovací a rozvojový dokument města, který vymezuje vizi na základě hlubokého poznání, tuto rozkládá na dílčí priority, kterým stanovuje cíle. Definuje postupy jak cílů dosáhnout, jejich plnění následně měří a hodnotí. Strategie obsahuje implementační plán na dobu její platnosti i vazbu k rozpočtovým možnostem města (či jiným formám financování).
Plán (akční plán) obvykle řeší konkrétní naplňování cílů, v případě akčního plánu pak obvykle časovaný pro 1 rok. Plán by měl být ideálně provázaný s rozpočtem městem, spolu s ním i schvalovaný. Projekty v plánech uvedené by měly výt zahrnuty ve střednědobém rozpočtovém výhledu města. Plány by měly vycházet z principů projektového managementu.
Naše doporučení pro strategické plánování „méně je více“ platí nejen pro počty strategických dokumentů, ale i pro jejich rozsah.
- Jan Havránek
