Sběr dat vypadá jako práce a působí zodpovědně. Proto se z něj tak snadno stává důvod, proč ještě nerozhodnout. Za peníze stojí jen data, která pomohou rozhodnout včas, dřív než nás předběhne realita.
Ještě jedna analýza je nejpohodlnější forma váhání
V každém úřadě, se kterým jsem pracoval, dřív nebo později zazněla tahle věta. „Než rozhodneme, potřebujeme víc dat.“ Zní rozumně a často rozumná je. Má ovšem zvláštní vlastnost. Dá se opakovat donekonečna. Po analýze přijde průzkum, po průzkumu aktualizace, po aktualizaci srovnání s jiným městem. Uběhne rok, pak celé volební období, a otázka, kvůli které se data sbírala, se mezitím vyřeší sama, obvykle tím nejhorším způsobem.
Sběr dat má totiž na úřadě výhodné postavení. Tváří se jako práce, vypadá zodpovědně a kritiku za něj nikdo neschytá. Rozhodnutí je proti tomu riskantní, protože se může ukázat jako chybné. Kdo objedná další studii, koupí si čas a s ním i pocit, že dělá všechno správně. Studie, která dorazí, až když je na rozhodnutí pozdě, je ale jen draze vázané alibi.
Data, která rozhodují, míří na jednu otázku
Rozdíl mezi daty, která pomáhají, a daty, která zdržují, je prostý. Ta první odpovídají na otázku „co se stane, když uděláme A místo B“. Ta druhá popisují všechno možné a na nic konkrétního se neptají. První končí rozhodnutím, druhá další poradou.
Dobře je to vidět na demografii. Analýza, která na čtyřiceti stranách popíše věkovou strukturu města, vývoj porodnosti a stěhování, je pečlivá, a přitom nic nerozhodne. Analýza, která na dvou stranách spočítá, kolik dětí půjde v roce 2030 do první třídy, když se nová čtvrť postaví, a kolik, když se postavit nestihne, je méně působivá. Rozhodnutí o škole se ale dá opřít jen o tu druhou.
K rozhodnutí stačí vědět dost, ne všechno
V metodice tvorby politiky rozvoje pracujeme se třemi stupni síly důkazu, které se dají přenést na jakékoli rozhodnutí. Nejsilnější je stupeň A. Máme dlouhé a spolehlivé řady čísel nebo srovnání, ze kterého je vidět příčina i následek, a rozumíme tomu, proč to tak funguje. Prostřední stupeň B znamená, že data a rozhovory říkají totéž a vysvětlení dává smysl. Nejslabší je stupeň C, kdy se opíráme o odhad odborníka, příklad z jiného města nebo jediný zdroj.
Většina rozhodnutí na radnici se dá dobře udělat na stupni B. Stupeň A je vzácný a drahý a běžné rozhodnutí ho nepotřebuje. Důležité je vědět, na kterém stupni stojíme, a říct to nahlas. „Víme to se střední jistotou, a protože odklad stojí víc než případná chyba, rozhodujeme teď.“ Takovou větu lze obhájit před zastupitelstvem i před občany. Správná chvíle k rozhodnutí podle mě nastává, když by další studie zvýšila naši jistotu, ale rozhodnutí by už nezměnila.
Zrcadlo ukáže i to, co vidět nechceme
Data mají ještě jednu roli, a ta je méně pohodlná. Ukazují, kde město skutečně stojí. Osm let sestavujeme Index kvality života, který srovnává všech 206 správních obvodů obcí s rozšířenou působností (ORP). Nejcennější okamžik celé té práce přichází, když se starosta nad výsledkem svého města zarazí a zeptá se proč. V tu chvíli se z čísla stává otázka a z otázky může vzniknout rozhodnutí.
Stejně důležité je srovnávat se správně. Průměr České republiky je pro konkrétní město skoro vždy špatné měřítko, protože popisuje obec, která neexistuje. Poctivější je srovnání s pěti až deseti městy, která jsou stejně velká, leží v podobné poloze a mají podobné složení obyvatel i ekonomiky. Otázka, jak jsme na tom proti nim, patří k nejužitečnějším, jaké si město může položit, a zároveň k těm, kterých se nejvíc bojíme. I nepříjemná odpověď je ale pořád levnější než pohodlný omyl.
Jak poznat, že už víte dost
Než rada nebo zastupitelstvo objedná další analýzu, doporučujeme položit si tři otázky.
- Na jakou otázku má analýza odpovědět? Pokud ji neumíme napsat jednou větou, analýza nám nepomůže.
- Změní se naše rozhodnutí podle toho, jak vyjde? Pokud nás žádný výsledek nepřiměje rozhodnout jinak, platíme jen za klid.
- Kolik stojí čekání na ni? Porovnejte cenu odkladu s rizikem, že rozhodnete podle toho, co víte dnes. Často vyjde, že víte dost.
Newsletter