Regulatorní sandboxy: Proč je ještě v Česku nemáme?

Každá země má svůj vlastní kontext, historii a zkušenosti, ale nelze na ně svádět všechny problémy. Stačí jen chtít a nehledat důvody, proč něco nejde. Potom už stačí jen dodržet základní pravidla implementace.

Na první pohled se zdá být obtížné najít spojovací prvek mezi všemi obory, ve kterých se již regulatorní sandboxy využívají. Obdobně náročné se jeví hledání průsečíku mezi právními systémy zemí, které již tento nástroj zavedly. Základní myšlenka a kroky vedoucí k implementaci však zůstávají stejné a lze je poměrně jednoduše zakomponovat do právního rámce toho či onoho státu. Obecně se také doporučuje hledat cesty, spíše než důvody, proč by to vlastně jít nemělo.

Umožnění experimentálního testování může být jednak aplikováno pomocí tzv. experimentální doložky v jednotlivých sektorových zákonech (většinou jeden paragraf), která stanovuje základní podmínky testování. Příkladem budiž jediný výskyt možnosti zkoušení v české legislativě – institut pokusného ověřování ve školském zákoně. Na této možnosti stojí všechny dosavadní regulatorní sandboxy přijaté v Německu.

Druhou variantu představuje jediný obecně napsaný zákon. Vzorem v tomto ohledu může být Japonsko. Tuto variantu předpokládá i navrhovaná novela zákona č. 130/2002 Sb. o podpoře vědy a výzkumu z pera iniciativy Lex Aš. O posouzení vhodnosti a realizovatelnosti by se staralo Ministerstvo průmyslu a obchodu ve spolupráci se správním orgánem, v jehož působnosti je daný právní předpis. V tomto případě je experimentální doložkou míněn souhlas s testováním za určitých, předem vyjednaných podmínek.

V praxi lze celý proces implementace regulatorního sandboxu, bez ohledu na legislativní nastavení, rozdělit do pěti fází. Dostupné příklady jednotlivých zemí se liší v drobnostech, jako např. kdo smí být žadatelem o účast v sandboxu, jaký správní orgán či ministerstvo rozhoduje o finálním souhlasu.

1. Přihláška

Pro účast v sandboxu je nutné projít přihlašovacím řízením, ve kterém příslušný orgán posuzuje přihlášené projekty dle předem daných kritérií, mezi které patří hlavně míra inovativnosti, přínosy experimentu či potřeba aplikace regulatorního sandboxu (kvůli stávající regulaci).

2. Příprava projektu

Po schválení přihlášky dochází k prvnímu kontaktu účastníka s dohledovým orgánem, neboli regulátorem. Společně pak vytváří projekt regulatorního sandboxu a nastavují pravidla komunikace a spolupráce. Výsledkem je odsouhlasený a podepsaný projekt s definovanými parametry, včetně krizového řízení.

3. Testování

Nejdůležitějším krokem je samotné testování v reálném prostředí s reálnými zákazníky či obyvateli daného regionu. Během něj účastník společně s regulátorem vyhodnocují průběžná data a sbírají zpětnou vazbu. Reagují na případné komplikace. Regulátor díky tomu lépe chápe potřeby testovaného produktu, služby atd.

4. Vyhodnocení a zpětná vazba

Po ukončení testování následuje zhodnocení (např. v podobě závěrečné zprávy) celého procesu a nabytých zkušeností. Zkušenosti jsou sumarizovány a veřejně sdíleny, aby pomohly dalšímu rozvoji. Nejpozději v tomto kroku také dochází k rozhodnutí, jaký bude další postup – přesun zpět do regulovaného prostředí, úprava regulace, změny v nastavení podmínek sandboxu aj.

5. Úprava regulace

Posledním krokem je přeměna poznatků v reálné úpravy regulace, která se tak stane přívětivější pro další inovace. Zároveň je důležité vnímat celý proces jako cyklus. Po úpravě regulace tak opět celý proces startuje od začátku, aby se vývoj inovací nezastavil.

Jak už jsme ale zmiňovali zde i v předchozích článcích, kromě zkoušení inovací ve školství si zatím o prvním, natož pátém kroku můžeme jen nechat zdát. Snad se to změní co nejrychleji. Pro konkurenceschopnost českých inovací je to naprosto nezbytné!

Daniel Bečvář

Sdílet na LinkedIn