Všichni se shodnou na tom, že strategie by měla být dosažitelná, proveditelná, konkrétní a měřitelná. Jenže, co když to nestačí? Co když nejsme schopni ovlivnit některé faktory, které mají zásadní vliv na prostředí, které řešíme? Jak má strategie města reagovat na vysokou koncentraci hůře přizpůsobivých občanů, když stát štědře rozdává příspěvky na bydlení a díky zcela zbytnělé dávkové politice motivuje tyto občany, aby nechodili do práce? Jak má město vyřešit nedostatek doktorů, učitelů? Jak má aktivně lákat firmy do svého katastru?
Základem uvažování je vždy hledat postupy a řešení (nejlépe ze zahraničí), které fungují na lokální úrovni a které můžeme aplikovat a něco konkrétně ovlivnit. Při skutečně složitých a komplexních problémech se nebát experimentů, netradičního „out of box“ uvažování. Jistě, každý nový přístup sebou přináší zvýšené riziko neúspěchu, na druhou stranu je to mnohdy jediná alternativa oproti tak typickému „do nothing“ přístupu.
Ruku v ruce se snahou vyřešit zdánlivě neřešitelné doporučujeme ve strategickém plánování vystoupit ze zažitých rámců a vedle naší strategie reálně definovat klíčové problémy, jejich příčiny a důsledky. Ukázat, co se s městem či celým regionem stane za 20let, pokud se nic nezmění. Následně zahájit veřejnou diskuzi na úrovni kraje, zejména však státu, jak k tomu oni přistupují. Nebát se udělat z problému veřejné téma. Zapojit občany, nevládní organizace, média. Vytvořit tlak na národní šampiony a donutit je problémům věnovat svou pozornost. Soustavě a dlouhodobě, dokud se problémy nezačnou řešit.
Z vývoje národní „regionální politiky“ je patrné, že její snahou je se skutečným problémům vyhýbat. O bolavých tématech pohraničních měst (i třeba vnitřních hranic krajů) se ví, mnohdy i mluví, ale v zásadě se nic nekoná. Typicky se dá porovnat příspěvek z rozpočtového určení daní krajských měst, který je pro velká krajská města jiný (větší) než pro menší aglomerace typu Liberec, Olomouc apod., které řeší stejné problémy jako větší města. Proč stát neřeší socioekonomické problémy Karviné, Aše, Litvínova a dalších? Proč nejsou dotace ještě více soustředěny do postižených oblastí? Proč není větší pozornost věnována rozdílům kvality života českých měst? Proč ministerstva ze své úrovně systémově neřeší rozevírání nůžek ale přitom všude mluví o potřebě a naplňování politiky soudržnosti?
Dokud strategický tlak těchto měst nebude významný, odpovědní nevystoupí ze své komfortní zóny a nebudou se tématům věnovat.
I to je však cílem strategií. Změnit to, co zdánlivě vypadá jako neřešitelné.
- Jan Havránek
