Když stát připravuje strategický průmyslový park, vznikne dopadová studie, která spočítá nároky na školky, lékaře, bydlení i krajinu. Když soukromý investor staví areál srovnatelné velikosti o pár kilometrů dál, neposuzuje dopady do území nikdo. Ten dvojí metr je špatně a doplácejí na něj všichni včetně investorů.
Dva metry na stejné dopady
U strategických parků v Líních a Dolní Lutyni jsme pro zadavatele, v prvním případě Ministerstvo průmyslu a obchodu, ve druhém Státní investiční a rozvojovou společnost, počítali dopady do vzdělávacích kapacit, zdravotní péče, bydlení, dopravy i krajiny, a k nim kompenzační opatření s odpovědností a penězi. To je správně. Jenže na území týchž krajů zároveň vznikají rozsáhlé soukromé investice, jejichž kumulativní dopady jsou srovnatelné, a u nich podobné posouzení nikdo nepožaduje. Školky, ordinace a silnice přitom zatěžují úplně stejně. Obec se o nárocích dozví, až když nastanou, a řeší je z vlastního rozpočtu.
Co dopadová studie umí a co neumí
Námitka zní, že velké záměry přece procesem posuzování procházejí. Jenže EIA posuzuje vlivy na životní prostředí, ne na kapacitu školek. Analýza nákladů a přínosů se dělá pro žadatele o podporu, ne pro dotčené obce. Dopadová studie žádný z těchto nástrojů nenahrazuje, vyplňuje mezeru mezi nimi. Odpovídá na otázky, které klade starosta, kolik dětí přibude, kolik lékařů bude chybět, kde budou noví zaměstnanci bydlet, co se stane s nájmy a kudy pojedou kamiony. A převádí je na kompenzační opatření s určením, kdo je zaplatí a kdy, včetně těch, která nikoho nic nestojí.
Největší obava zní, odkud se vezmou lidé
U obou parků se veřejná debata točila kolem jediné otázky. Odkud investor vezme tisíce zaměstnanců a nepřiveze si je v autobusech agentur. Tradiční odpověď sčítá uchazeče v evidenci úřadu práce, jenže pro kvalifikovaná místa to smysl nedává, lidé pro moderní výrobu většinou nesedí v evidenci, ale pracují jinde. Metodiku jsme proto postavili na přirozené substituci. Když nová místa nabídnou mzdu výrazně vyšší, v modelech zhruba o 30 %, přejde na ně podstatná část lidí z relevantních oborů ve spádovém území. Zhruba 15 % zaměstnanců ostatně mění práci každý rok tak jako tak, nábor se tedy odehrává uvnitř pohybu, který v území běží i bez investice.
Výsledek mění vyznění celé studie. V Líních pokryla substituce 74 % potřebné pracovní síly a z 5 000 modelovaných míst směřovalo k usazení jen 566 zaměstnanců. Místo dovozu pracovníků jde o přesun práce v místě, a tím padá i velká část obav z tlaku na byty, školky a ordinace. Kompenzační opatření se pak dimenzují na skutečné nároky, ne na strach.
Jak by pravidlo mělo vypadat
Nenavrhujeme byrokracii pro každou halu. Práh se dá vymezit počtem pracovních míst nebo plochou záměru tak, aby zachytil investice, které reálně mění spádové území. Od takové hranice by měla být dopadová studie standardní součástí přípravy, se třemi vlastnostmi. Poctivě vymezeným spádovým územím podle dojezdů, ne podle katastru. Konzervativními, otevřeně přiznanými parametry modelu. A živým datovým souborem, který se po upřesnění záměru přepočítá, místo aby se studie psala znovu.
Komu to pomůže
Obcím, které dostanou nároky na papíře dřív, než jim nastanou v rozpočtu. Státu, který přestane měřit dvojím metrem. A kupodivu nejvíc investorům. Dnes pro ně jednání s obcemi bývá loterie, ve které se požadavky na kompenzace rodí z obav a licitace. Studie s čísly, které lze rozporovat a přepočítat, dává jednání pevnou půdu, odděluje oprávněné nároky od přemrštěných a zkracuje cestu k dohodě. Předvídatelnost je nakonec to nejcennější, co může povolovací prostředí investorům nabídnout.
Vede strategické projekty pro města a kraje. Specializuje se na strategické plánování, reformy veřejné správy a ekonomiku rozvoje území.
Newsletter