Zatímco v Německu jezdí autonomní autobusy, u nás tomu stále brání zákon. Cestu přitom známe. Regulatorní sandboxy umožňují testovat inovace v reálném prostředí pod dohledem regulátora, a to bez legislativních důsledků. Má je většina Evropy. My ne.
Co regulatorní sandbox umí
Regulatorní sandboxy představují proces, ve kterém je možné zkoušet inovativní přístupy, produkty, služby či obchodní modely, jež nemají jasnou oporu v zákonech a vyhláškách. Provádějí se po schválení státní institucí pod dohledem regulátora, na jasně omezeném území a po omezenou dobu, většinou maximálně tři roky. Testující nejsou vázáni stávajícími regulacemi a na základě zpětné vazby může být legislativa upravena nebo navržena úplně nová.
Koncept vznikl v roce 2016 ve Velké Británii. Jeho autor Mark Walport, hlavní vědecký poradce britské vlády, se inspiroval klinickými testy ve zdravotnictví. Logika je stejná. Pokud chceme s inovací prorazit, musíme její fungování nejprve vyzkoušet v reálných, nikoli jen laboratorních podmínkách.
Svět testuje, i Litva
Z Británie se myšlenka rozletěla na všechny kontinenty. Vhodně nastavené prostředí mají v Jižní Koreji či Singapuru, Japonsko má mechanismus sandboxů podchycený v samostatném zákoně. V Evropě má svůj sandbox většina států včetně postkomunistických, jako je Litva, Slovinsko či Polsko.
K největším průkopníkům patří Německo, kde se sandboxy, tam příznačně zvané Reallabore, dostaly do desítek zákonů na spolkové i zemské úrovni. Připravuje se navíc jednotný zákon, který přinese předvídatelnost, rovný přístup a jednotné kontaktní místo shromažďující zkušenosti. Právě takzvané regulační učení je velký bonus, který zvyšuje efektivitu dalších experimentů.
Šíře využití je nesmírná. Ve finančních službách a zdravotnictví, kde sandboxy usnadňují testování léčiv i digitální péči tam, kde chybí lékaři. V Británii díky nim funguje komunitní energetika, v Nizozemsku pomáhají zapojovat znevýhodněné do práce, rozmach dronů jde také částečně na jejich vrub. A Evropská komise v aktu o umělé inteligenci členským státům implementaci sandboxů výslovně nařídila.
Česko zná jen pokusné ověřování ve školství
Umožnit experimentální testování lze dvěma cestami. První je experimentální doložka v jednotlivých sektorových zákonech, většinou jediný paragraf stanovující základní podmínky testování. Na této možnosti stojí všechny dosavadní německé sandboxy. Jediným českým příkladem je institut pokusného ověřování ve školském zákoně z roku 2004.
Druhou variantou je jeden obecně napsaný zákon po vzoru Japonska. Tuto cestu předpokládá i navrhovaná novela zákona o podpoře výzkumu z pera iniciativy Lex Aš, kde by o vhodnosti projektů rozhodovalo Ministerstvo průmyslu a obchodu ve spolupráci s věcně příslušným správním orgánem. Sandboxy totiž najdou využití i v rozvoji zaostávajících regionů. „Navrhujeme vznik Lex Aš, který je založený na kombinaci několika sandboxů a dalších opatření s časově omezenou platností. To umožní vyzkoušení nových či upravených metod rozvoje v tomto území,“ vysvětluje starosta Aše Vítězslav Kokoř.
Pět fází implementace
Bez ohledu na legislativní nastavení se proces dá rozdělit do pěti fází.
- Přihláška. Příslušný orgán posuzuje projekty podle předem daných kritérií, hlavně míry inovativnosti, přínosů experimentu a potřeby sandboxu kvůli stávající regulaci.
- Příprava projektu. Účastník s regulátorem vytvoří projekt a nastaví pravidla spolupráce včetně krizového řízení.
- Testování. Nejdůležitější krok, testování v reálném prostředí s reálnými zákazníky. Účastník s regulátorem průběžně vyhodnocují data a sbírají zpětnou vazbu.
- Vyhodnocení. Zkušenosti se sumarizují a veřejně sdílejí. Rozhoduje se o dalším postupu, tedy návratu do regulovaného prostředí, úpravě regulace nebo změně podmínek.
- Úprava regulace. Poznatky se přetaví v reálné úpravy pravidel, která se tak stanou přívětivější pro další inovace. Celý proces je cyklus a startuje znovu.
Zahraničních zkušeností existuje dost. Stačí se inspirovat a zavést, co jinde funguje roky. Pro konkurenceschopnost českých inovací je to naprosto nezbytné.
Newsletter