Ve veřejné debatě o bydlení se opakuje jeden příběh. Hlavní viník je stát, jeho úředníci, ministerstva a nekonečně dlouhé povolovací procesy. Je pohodlné ukazovat tímto směrem. Zastírá to ale fakt, že skutečný problém neleží jen v Praze na ministerstvech.
Zapomínáme na města
Na samosprávy, které měly v rukou možnost ovlivnit dostupnost bydlení, ale místo toho své byty prodávaly a nové nestavěly. Privatizace devadesátých let byla rychlá, často motivovaná snahou získat peníze do městských rozpočtů. Krátkodobě to fungovalo, dlouhodobě to znamenalo, že města přišla o tisíce bytů.
Když k tomu připočteme, že nové městské domy se prakticky nikde nestavěly, dostáváme dnešní realitu. Nedostatek bytů, tlak na ceny, rostoucí nájmy a frustraci obyvatel.
Čísla ukazují, že stavět se vyplatí
Často slýcháme, že v dnešní době se už byty stavět nevyplatí. Čísla ale ukazují jiný obrázek. Naše ekonomické modely potvrzují, že i bez jakékoli dotace od státu nebo města lze na městských pozemcích postavit byty s nájemným kolem 220 korun za metr čtvereční. V této ceně je zahrnuta stavba, financování i správa bytového fondu.
Podívejme se na kontrast. V ekonomických centrech republiky se nájmy pohybují v násobcích této hodnoty, typicky kolem 300 Kč/m² a místy i výše než 600 Kč/m². I v oblastech s nižší kvalitou života, kde by člověk čekal tlak na nízkou cenu, je tržní nájemné zhruba o 20 % vyšší než mezní. Pokud by tedy města chtěla, mohla by už dnes nabídnout svým obyvatelům bydlení hluboko pod cenou trhu. Bez dotací, bez složitých grantů, jen díky tomu, že využijí svůj vlastní potenciál a dlouhodobý investiční horizont.
Někdo může namítnout, že města nejsou developery. Právě to je ale jejich výhoda. Nemusí vytvářet zisk, nemusí nakupovat pozemky a naopak mají odpovědnost zajišťovat podmínky pro život obyvatel. Volná ruka trhu může fungovat v některých oblastech, ale bydlení mezi ně zjevně nepatří.
Města mají klíče, ne stát
Namísto hledání viníka bychom si měli položit jinou otázku. Kdo má v ruce klíče k řešení? Odpověď zní jasně. Města. Jsou to ona, kdo může rozhodnout, zda zůstanou pasivními diváky, nebo se postaví do role aktivních tvůrců dostupného bydlení. Zkušenosti ze zahraničí, nejen z Vídně, ukazují, že tento model funguje desítky let.
Města mají pozemky, mají možnost plánovat a mají nástroje financování. Stačí tři kroky.
- Postavit první dům. Jeden realizovaný projekt změní debatu víc než deset koncepcí.
- Nastavit udržitelné nájemné. Ne sociální, ne tržní, ale takové, které pokryje náklady a zůstane hluboko pod trhem.
- Ukázat, že to jde. Dostupné bydlení není utopie, ale realita opřená o ekonomický model.
Vede strategické projekty pro města a kraje. Specializuje se na strategické plánování, reformy veřejné správy a ekonomiku rozvoje území.